Ach ta moje hlava!

"A jak se mám zbavit těch obtěžujících myšlenek? Ta moje hlava, ta mi pořád dělá starosti a já kvůli tomu nespím, to je hrozná hlava a ten můj mozek, jen jede, jen jede, jak křeček v kolečku! Co s tím?"

Tohle mě občas dřív trápilo, a hledala jsem odpověď jak na to, aby mě moje "hrozná" hlava s "příliš" výkonným mozkem neotravovala obavami, strachy, opakujícími se myšlenkami.

Vyzkoušeno za Vás!

Hledala jsem odpovědi, a dozvěděla jsem se třeba, že mám myslet srdcem. Dobrá, zkusit se má všechno. Zkoušela jsem tedy vědomě stáhnout při rozhodování a přemýšlení energii z hlavy do srdce. Nešlo to. Ale zjistila jsem zajímavou věc. Tahle technika sice nefunguje u mě na rozhodování a plánování, ale naopak velmi dobře funguje při interakcích s lidmi tam, kde chceme mít dobré vztahy, a kde potřebujeme - doslova - otevřít naše srdce. Při debatě s rodiči, s dětmi, s partnerkami. Tedy při například vyhrocenější diskusi, kdy bychom jindy naskakovali na maminčiny 100x opakované výčitky a úvahy ("vždycky jsem z Tebe chtěla mít lékařku / malířku pokojů / ženu v domácnosti a Ty jsi místo toho majitelka firmy, takové zklamání!"), je dobré se nadechnout, vydechnout, a namísto "racionálních argumentů" se chvilku ztišit, poděkovat v duchu mamince za to, že nás přivedla na svět a dát jí třeba pusu. A zeptat se jí, ze srdce, s láskou, s opravdovým zájmem, jak se má. Protože její výčitka může být jen výrazem strachu o nás, kdy si není jistá, jestli se nejdražšímu v jejím životě daří dobře...

Pak další rada, kterou jsem dostala, bylo "pamatujte, že nejste Vašimi myšlenkami". WTF?! Jasně, že jsem mými myšlenkami, které mi mj. pomáhají v pohybu v realitě, uskutečňování mých představ a naplňování mých tužeb. Díky myšlení se dostáváme ke svým snům, kdy si stavíme konkrétní cíle a plány a hledáme cesty. Ale může se stát, že ty myšlenky jsou nereálné, kdy si stavíme vzdušné zámky, nebo naopak nedokážeme na sobě vidět nic dobrého. To jsou toxické myšlenky. Jenže kdo je nám do hlavy nasadil? Můžeme hádat třikrát. Jasně, jsme to my. Takže tady se rada "nejsem mými myšlenkami" docela hodí. Problém ale je v tom, že asi nedokážeme úplně vypnout myšlení. Co se ale dá, tak je myšlení a pozornost přepnout. Protože - čemu dáváme pozornost, to roste. Banální příklad - mám hlad. Namísto toho, abych šla hledat něco k snědku, neustále myslím na to, jak mám hlad a že je to hrozné. A takhle to občas děláme. Místo toho, abychom se soutředili na to, jak situaci změnit, tak si v ní trochu "rochníme", říkáme si, jaký jsme chudák a že je život ošklivý. Ono teda jsou situace v životě, kdy člověk prostě nemůže nic dělat - velká trápení prostě chodí po lidech. A pak vypnout myšlenky na věci, které nejsou v mých silách změnit, to je opravdu "vyšší dívčí" života.

Věc, která ale skutečně pomáhá, a na kterou jsem si přišla sama, bylo zjistit, že moje hlava a mé myšlenky jsou největší dar, jaký mám.

Tohle mi skutečně pomohlo. Zvědomit si, že myšlenky, myšlení, není něco, za co bychom se měli stydět, ale měli bychom rádi, že nám to pomáhá.

A jak jsem se tedy z toho kolotoče těch "otravných", opakujících se a často vyčerpávajích myšlenek dostala?

V první řadě je potřeba rozlišit mezi tím, kdy "ruminujeme", tedy situací, kdy donekonečna opakujeme tytéž myšlenky v téže situaci a myšlenkami, které nás takříkajíc přepadnou v nestřežené chvíli. Ty první je dobře rychle vyprovodit, ale s těmi druhými je potřeba trochu popracovat a naopak je ve svém životě uvítat.

To jako fakt?

Ano.

Už jsme si to řekli, ale zopakuji - pokud považujeme myšlenky a mozek za nepřítele, nebude to fungovat. 

Příklad ruminace - vždy, když se vidíme v kabince prodejny oděvů, si v duchu nadáváme, jak jsme tlustí a že s tím musíme něco udělat. Jiná situace - když např. jdeme na vlak a máme příliš velké obavy, jestli ho stihneme a jsme úplně paralyzovaní, mimo sebe a třeba kvůli tomu zapomeneme někde zavazadlo.

S ruminací doporučuju zatočit. Asi se nám to nepovede hned, ale je nutné začít pracovat na vděčnosti, sebepřijetí, sebelásce a vybírání si života, jaký chceme. Ono totiž často může být důvodem našich myšlenek např. hodnocení někoho, kdo už v našem životě ani není, a kdo nám kdysi řekl, že máme nějaké to kilo nadváhu, moc velkou hlavu nebo moc krátké ruce. Je vhodné se začít ptát, kde se ta myšlenka vzala, a propustit ji, a jelikož musí ve vesmíru panovat rovnováha, nahradit jí něčím lepším, třeba láskou. Ta funguje vcelku spolehlivě. Našim cílem by mělo být smýšlet o nás vždy hezky a laskavě. A to bez ohledu na momentální kondici, stav našich vlasů či našeho konta. Je to nesmírně důležité, pak se nám totiž dost odlehčí a bude se nám v našem životě více líbit.

Pokud nás ale "přepadnou" myšlenky výše popisované, které jsou nárazové a jsou i destruktivní, mohu z vlastní zkušenosti poradit trik, který mně opravdu funguje. Namísto toho, abych se peskovala a nádavala si za to, jaké že "bláznivé" myšlenky mě zas přepadají, zastavím se. Začnu dýchat a - pozor! - rozhodně se nezačnu ptát, co že mi ta myšlenka má říct o mně. Vůbec ne. Začnu děkovat. Intenzivně děkuji mé hlavě, že je tak skvělá a výkonná a (byť na základě minulých zkušeností) varuje mě např. před tím, aby mi vlak neujel, abych něco někde nezapomněla. Pokud se myšlenky vrátí, udělám jednoduchou věc - stále děkuji. Dokola třeba několik minut. A pak se začnou dít věci. Je to doslova zázrak.

A co se to vlastně stalo? Nic jiného, než že jsme akceptovali sami sebe, své myšlenky, uznali je a uměli si s nimi poradit.

Napište, jestli Vám to pomohlo, budu ráda.