Komu vrtá hlavou, jak je to s tou zemědělskou "politikou", ochranou půdy, "výrobou" potravin /vážně se potraviny VYRÁBĚJÍ?!/, tak převelice doporučuji video na téma "o půdě a cyklech života s J. Lenhartem, M. Hutařem a J. Záhorou".
Musím říct, že už mi začíná pít krev to, jak jsou psychické propady, rozlady a nedobré nálady některými lidmi nálepkovány ve smyslu toho, že si za to můžu sama.
Jako limity v našem životě bývá označováno kdeco a je nám kdekým doporučováno, že tyto limity máme překonávat, nejčastěji oblíbeným "vystoupením z komfortní zóny".
Jako hodně dalších lidí, i já jsem prošla fází, kdy jsem uvažovala o kariéře finančního poradce. Dokonce jsem u firmy absolvovala lákací vstupní školení, po kterém jsem ale byla označená za kverulanta, když jsem se rozhodla tuto kariérní (pro mě rozhodně slepou) uličku opustit. Ale na férovku přiznávám, že školení mi otevřelo oči, bylo hodně...
Už jsem před časem zde na blogu zmiňovala jakési globální energie, které zacvičily s mým systémem a pořádně mi rozhodily sandál. Konkrétně se jednalo o období, které začínalo v únoru 2020, a plavně pokračuje prakticky doteď, i když už odeznívá, a já doufám, že zcela odezní začátkem roku 2022.
* walk as you talk
Jedním z opravdových překvapení v mém poradenství, mentoringu, terapeutické práci, jakkoliv to nazveme, bylo to, že s klienty řeším oblast, kterou jsem s nimi nikdy řešit neplánovala. A vůbec jsem si nemyslela, že je to problém tak častý. Předesílám, že většina z těch, kteří toto téma potřebovali otevřít, byly ženy, s muži tohle zdá se funguje tak...
Dlouhá cesta pak vedla k tomu, že moje pocity a vnímání jsou adekvátní a pravdivé. Ale jen pro mě.
Tohle je prý motto v klášterech. Vždycky mi to přišlo úplně mimo - kde je čas na něco, co mě naplní, co mě "zabaví"?
Dneska jsem při konzultaci s klientem docela dlouho vyjasňovala jednu věc. A protože jsem ji musela vyjasňovat někomu dalšímu, tak v tom pravděpodobně nemám jasno sama.
Často se při své práci setkávám s tím, že je neobvyklé, abych neřešila work-life balance, vždyť to se musí.
"To je hrůza, co to mé tělo provádí!"
I u lidí, které jsem považovala za příčetné a normální se začíná objevovat s opětovným propuknutím "pandemie" tlak na to, abychom se všichni nechali očkovat.
"A jak se mám zbavit těch obtěžujících myšlenek? Ta moje hlava, ta mi pořád dělá starosti a já kvůli tomu nespím, to je hrozná hlava a ten můj mozek, jen jede, jen jede, jak křeček v kolečku! Co s tím?"
Mám dobrou zkušenost s dopravou od České pošty (vím, jsem asi jediná v ČR). Aktuálně čekám na jednu zásilku z e-shopu. Nerada objednávám online, ale výrobek jsem prostě v obchodní síti nenašla a tak mi nezbylo než navýšit uhlíkovou stopu výrobku právě o dopravu na místo určení - ke mně domů. Firma bohužel nenabízí doručení na Zásilkovnu a ani...
Často jsem byla svědkem diskusí právě o tomto tématu.
Na jednu stranu jsem klienta chápala, na tu druhou jsem ale cítila, že si tímto svým postojem komplikuje život.
Vstup do vlastní síly znamená vzdát se pocitu oběti.
"Udělal jsem chybu, hurá!" šťastně volal lektor na jednom workshopu a povzbuzoval nás, abychom se stejným elánem tento výkřik zopakovali.
"To nejde!" No jasněže to nejde, protože to znamená, že budete muset předělat kompletně systém a komu by se do toho chtělo, žejo.
Při jedné z diskusí na LinkedIn jsem si sesumírovala, kdy jsem pracovala s "ďáblem" či pro "ďábla". Odkaz na diskusi zde.
je celkově složitý a často může být nepochopený.
Za smrt tří lidí je v ČR trest odnětí svobody "až" šest let (článek zde). Dva roky za smrt, když do toho půjdeme pěkně po hlavě a v kategorii kupecké počty. A při dobrém chování prý může být člověk venku už po polovině trestu, hmmmmm, a to se vyplatí!
Ohromně mě pobavil článek na idnes (v sekci premium, ale ono to fakt není potřeba číst) od pana MUDr., který říká, že jelikož ženy nechtějí hormonální antikoncepci (HA), tak ztratily zájem o sex.
Občas jsem se potkala s názorem, že emoce do práce nepatří, že to prostě nejde! A basta.
Jedním z nástrojů mého sebepoznání se mi, mimo spousty dalších věcí*, staly výklady karet, na které jsem narazila na YouTube.
Vcelku dlouho jsem sváděla vnitřní boj s tím, že nechci školit. Nebaví mě to, vyčerpává a navíc mám pocit, že výsledek neodpovídá vynaložené energii.
K napsání tohoto článku mě inspiroval krátký rozhovor během konference. Namísto networkingu po akci jsem akorát nezávazně plkala.
