Dělej co miluješ, či miluj co děláš?
Často jsem byla svědkem diskusí právě o tomto tématu.
V zásadě se diskutující rozdělili na dva tábory.
Ten první říkal, že člověk musí jít za hlasem svého srdce, a dělat JEN ty věci, které naše srdce naplňují a které člověk miluje. Často ale tato část diskutérů neměla odpověď na to, jak s věcmi, které "se" dělat musí a člověk je úplně nemiluje. U mě tradičně je to třeba určitá část administrativy a další věci, které ale je pro fungující podnikání potřeba dělat, i když mě hodně nebaví.
Druhý tábor oponoval, a říkal, že je potřeba si tu lásku a potěšení najít právě i v těch činnostech, které člověka nebaví, a (jak jsem to pochopila), v podstatě se přesvědčit o tom, že miluju i to co nemiluju. Také zaznívaly názory, že je vlastně jedno, co člověk dělá, že v tom má najít potěšení a užívat si to. Tohle úplně nevím, jak bych zvládla třeba pro oblast účetnictví, to je pro mě práce, ze které bych asi do 3 dnů umřela, ale předtím by mě ještě vyhodili, a doufám, že bych nezpůsobila moc velkou škodu...
Před lety jsem myslím někde četla, nebo mi to nějaký moudrý člověk řekl, že věci, které nás baví, nás nabíjejí a přidávají nám energii.
Dlouho jsem nad touto věcí uvažovala, a dnes věřím tomu nejen, že je to pravda, ale že je to navíc také pěkná past. Past workaholismu. Nevěříte? No já ano, jako abstinující workaholik a člověk, který si prošel vyhořením, naprosto věřím tomu, že tohle skutečně platí.
Tedy platí, že to, co nás baví a naplňuje, nám energii přidává - a naopak.
V praxi to znamená, že po několika hodinách oblíbené činnosti necítíme únavu, naopak jsme nabití energií, jedeme si v tom (více či méně známém) flow a celkově je nám hej. Takže zítra si dáme větší dávku. A ejhle - workaholik je na světě. A syndrom vyhoření? Kdo by na něj myslel, žij a pracuj tady a teď, a na zítřek, na rodinu, na jídlo, na spánek, na to nemysli!
Současně také platí, že to, co nás nebaví (na co třeba nemáme objektivně buňky), tak nás neúměrně a neadekvátně vyčerpává.
Cílem je, abychom se primárně věnovali činnostem, které nás nabíjejí a vlastně nás díky tomu baví. Děláme si tím, co děláme, radost. A tato emoce je podle mě pro život klíčová. Proto si musíme začít všímat, které činnosti to jsou, ty dobíjecí. Můžeme zjistit, že je to rukodělná činnost, přestože jsme si mysleli, že nás nejvíce baví, když pracujeme na počítači.
Důležité je taky si uvědomit, že práce není koníček. Opakuji. Práce není koníček. Koníček je svým způsobem kompenzace k práci a může to být právě ten protiklad - třeba práce se dřevem, pletení či jiná rukodělná činnost. Což může být ten koníček. A ten nám dává energii.
Tady platí, že musíme dělat jako práci něco, co nás extrémně nevyčerpává, protože počítat s tím, že nás koníček energeticky doplní, nebude dlouhodobě fungovat. Stres a frustraci z výdělečné činnosti (práce, říkejme tomu jak chceme) nelze ničím přebít. Je potřeba změnit postoj, anebo práci. Jinak se to nevyřeší!
Takže díky tomu, že nás koníček tak krásně nabíjí si řekneme, že si z hobby uděláme práci na plný úvazek. Jsme z toho celí natěšení, rozjíždíme projekt, makáme, děláme po večerech, úplně nás to pohltilo, baví nás to... a ... pak ... se může stát, že přijde rozčarování. Zjistíme, že koníček měl zůstat koníčkem, že nás neuživí a překvapivě - jako práce nás už prostě nebaví. Připravili jsme se o radost a začali jsme na ní chtít vydělávat.
Nechápejte mě špatně, vydělávat je dobrá věc. Jen si předem rozmysleme tyto tři otázky:
- Co nás baví a proč.
- Co nás nabíjí.
- Za co si chceme - a kolik - nechat zaplatit.
Ty nám jednoznačně pomohou v tom si uvědomit, jestli jdeme správným směrem, nebo jestli to chce nějakou změnu.
A to nejdůležitější nakonec. Mně trvalo hodně let, než jsem si to uvědomila, ale je to klíčové.
To, že jste v něčem dobří nemusí znamenat, že žijete svůj plný potenciál. Je možné, že taková práce Vás nemusí bavit a naplňovat.
PS: všem znalcům naší krásné češtiny, které jsem velká fanynka, se omlouvám za asi nesprávně umístěné čárky v nadpise...* Když mně se jich tam víc nelíbilo!
*a nejen tam!