Jak na věc

Tak pojďme na to - první článek o tom, jak si sám prakticky pomoct, když narazíme na nějaký mentální blok, který nám brání v rozletu a ve spokojeném životě.

Na úvod je dobré si říct, že je potřeba nejdříve rozpoznat. co to přesně je mentální blok a je co je (zjednodušeně řečeno) "jen" zlozvyk. On i ten zlozvyk nás pěkně týrá a otravuje, ale obvykle je jednodušší s ním zatočit, než s mentálním blokem.

Zlozvyk např. v mém případě je, že se mi nechce večer jít spát, radši píšu články, a pak jsem ráno vyšťavená. Přitom noční či večerní práce není v mém případě tak efektivní a často ji musím předělávat. Takže tohle je zlozvyk, kterého je dobře se zbavit. Není za tím žádný vzorec (podvědomé, resp. nevědomé chování, založené na vzorci myšlení) nebo rodové zatížení, prostě je to tak, že jsem spíše sova (i když s výhradami) a prostě občas ponocuju, protože jsem neposedná a někdy můj mozek holt místo spaní dumá nad blbostmi, které mi nedají doslova spát. S tím se dá s trochou sebedisciplíny, respektu a pochopení k sobě i k ostatním členům domácnosti (kočka je občas pěkně nerudná z toho mého nespaní, ruší jí to v jejím odpočinku!) srovnat a prostě se dostat k tomu, že chodím spát v normální čas.

Jak ale vypadá takový šťavnatý mentální blok? V mém případě to bylo třeba přesvědčení o tom, že musím být skromná a nemohu /nesmím/ vydělávat hodně peněz. Tenhle blok rozpustit chvíli trvalo, a asi pořád ještě nějaký kousek zbývá, ale většina už je za mnou.

Takže jsme si udělali základní rozdělení, a teď se podíváme na konkrétní metody.

Začnu od té nejjednodušší metody, a upřímně dodávám, že vůbec netuším, jak to může fungovat (ale ruku na srdce - kdo z nás přesně ví, jak funguje dotyková obrazovka a přitom jí většina z nás denně využívá?).

Tedy - první metoda je přesná a jasná formulace bloku / problému / otázky a naprosté uznání toho, že prostě NEVÍM. Jde o to, že tuto situaci popíšete, vyslovíte a jasně v sobě procítíte to "nevím". Tedy nemáte žádnou odpověď, nevíte, nemáte ani náznak, kam se ubírat. V tomto případě je ale důležité, abyste toto sdíleli s člověkem, který Vám naslouchá, a má pro Vás pochopení, či dokonce Vám jeho rady či podpora již dříve pomohly. Funguje to obvykle na věci, se kterými si sice dlouho nevíme rady, ale současně to není ten hlavní blok, je to taková jakási nadstavba, a není to nic, co by nám rvalo žíly. Takže cesta nebude svěřovat se každému na potkání s tím, že se Vám nedaří napravit si vztah s matkou, přestože se o to už 20 let snažíte. Je to většinou problém subtilnějšího charakteru, třeba proč se Vám nedaří se domluvit na nějaké konkrétní věci s konkrétním člověkem. Cílem by nemělo být získat řešení od toho, s kým mluvíte, ale prosté "postěžování si", svěření se, prostá úleva v duchu hesla "sdílená starost, poloviční starost". Cílem této metody také není můj problém na někoho hodit, ať se postará, to vůbec ne! Tato metoda je dobrá v momentě, kdy si nad věcí už hodně dlouho lámeme hlavu, už jsme z toho vyšťavení, trápíme se a konečně se rozhodneme někomu svěřit. A nejenže se nám uleví, ale náš problém se i "zázračně" vyřeší. Takový menší zádrhel ovšem je, že si velmi často nejsme s to později vybavit, co konkrétně to bylo za problém - nicméně i tak to je dobré. Pro mě to naposledy bylo třeba mírné zpoždění klienta s úhradou faktury. Nic, z čeho bych se věšela, ale bylo to nepříjemné a já jsem si velmi dobře uvědomovala, jak to může skončit - již jednou jsem zažila přetahování se o odvedenou práci, o vystavené faktury, atd. Ačkoliv tento současný klient se zdál naprosto v pohodě, po první upomínce se pohroužil do hlubokého mlčení a já jsem mohla akorát posílat dokola upomínky, na které nikdo nereagoval. A pak jsem si o tom jen promluvila, svěřila jsem se, řekla jsem, že jsem udělala, co jsem mohla, neměla jsem cíl tu situaci s tím, komu jsem se svěřila, řešit, ale prostě jsem si postěžovala jako jeden člověk druhému. A hádejte, co se stalo druhý den? No jasně, faktura uhrazená a navrch i druhá, jejíž splatnost ještě ani zdaleka neuplynula. Ano, můžeme to přičítat náhodě, ale když začneme tyto (jak já jím raději říkám) synchronicity v životě sledovat, potom si toho vzroce jsme schopni všimnout a zjistíme, že o náhodu se rozhodně nejedná.

Druhá metoda je z oblasti práce z energií. Vyhýbám se slovu reiki, nejsem mistr reiki a vlastně nevím, co to přesně znamená, takže budu používat slovo energie.

Co z osobní zkušenosti rozhodně nedoporučuji, je problémy psát na papírky, a ty pak pálit, pouštět do větru apod. Naopak mám zkušenost, že věci se takto rády v realitě ukotví, my jim tím zapsáním dáme energii a naopak nám v systému spíše zakoření (a rostou) namísto toho, aby problém zmizel! Je možné, že to souvisí se spojením ruka-oko, tj. s přenesním do dlouhodobé paměti. Při práci s mentálními vzorci je naopak cílem tyto věci z paměti odnést, ne tam usadit na věčné časy.

Kapitola sama pro sebe jsou tzv. afirmace, neboli pozitivní tvrzení o sobě či o situaci. Například - máme strach ze zkoušky a tak si dokola opakujeme "

I již zpracované vzorce se nám mohou ozývat ve formě jakýchsi ozvěn, vzpomínek a návratů, možná i pocitů deja-vu. Je dobré si jich všímat, zaznamenat je, snad i za ně poděkovat a uvědomit si, co se nám povedlo cestou zpracovat, a nakonec poděkovat za to, kam jsme se posunuli. Rozhodně tím, že se nám nějaká banalita vybaví (byť opakovaně), není nutné sklouzávat do toho, že jsme zase zpátky, že se to nezlepší, že jsme do toho zase spadli, atd.

Bohužel je ale pravda, že se nám tyto vzorce mohou skutečně ozývat jako nezpracované i poté, co jsme si zpracováním prošli. Proč se to děje? Protože se prý pohybujeme ve spirále a tak