Je to Vaše vina!
Musím říct, že už mi začíná pít krev to, jak jsou psychické propady, rozlady a nedobré nálady některými lidmi nálepkovány ve smyslu toho, že si za to můžu sama.
Jako fakt ze srdce bych těm lidem - ale tak na 10 minut maximálně - přála, aby si zažili depresivní propad, takový, jaké jsem zažila já. Situace, kdy vůbec netušíte, proč máte existovat, proč jíst, proč mluvit, proč...cokoliv. A přitom navenek je všechno v pořádku - máte práci, jste zdraví (alespoň fyzicky a na první pohled) a milující partner se také najde.
Jsou samozřejmě i situace, a já jsem je také zažila, kdy člověk se tak trošku propadne do pocitu oběti, říká si, jaký je chudák a svět je proti němu a má nadváhu a kdesicosi. Pak je dobré si v tom trošku takříkajíc porochnit, politovat se - a následně jít něco dělat, co mi udělá radost. Ať už je to cokoliv.
Past tzv. pozitivního myšlení je v tom, že se pozitivním myšlením lakuje a doslova zakrývá cokoliv, co vypadá jako problém. Protože, jak jsem se také dočetla: "utrpení je jen domnělé", anebo "zdrojem veškerého utrpení jsou iluze a z nich pramenící očekávání". Jako fakt nevím, jak bylo moje utrpení domnělé, případně jaké iluzi jsem propadla, když mi odcházela několik měsíců máma a já jen mohla tiše doufat v zázrak, když jsem jí doprovázela na chemoterapeutické kapačky.
A pak se také člověk může dočíst že: "To,
jak vypadá váš život navenek, je jen odrazem toho, co si nesete uvnitř
sebe. Jinými slovy - to, jak se cítíte uvnitř, se projevuje na vašem
vnějším životě. Jestliže se cítíte smutní, chudí, zoufalí a nešťastní, váš život bude smutný, chudý, zoufalý a nešťastný.". Tak to fakt ne. Pokud přijdu o peníze, o práci a iluze, není možné, abych vturánu byla happy jak dva grepy a říkala si "to mám ale štěstí, že já holka šikovná jsem zmršila v té práci co jsem mohla a oni mě vyhodili! Jipí!".
K tématu mi přišel do cesty vynikající článek právě na téma depresí. Doporučuji všem, kdo si myslí, že depresi lze překonat tím, že člověk "začne něco dělat". Nelze.
Nicméně zpět k tématu. Je pravda, že nás v životě potkává kdeco a občas nám není dobře. Ale myslet si, že máme být stále ve skvělé náladě, pozitivní, atd., podle mě cesta není. Věřím tomu, že cítit se občas nedobře a mít v životě diskomfort je naprosto přirozené a normální.
Je dobré přijmout v životě i to, že se i "dobrým lidem stávají špatné věci" a uvědomit si velmi důležitou věc. Bolest je v životě cestou k růstu. Pokud netrpíme, necítíme bolest, strach, zármutek a neznáme neštěstí, potom nežijeme plnohodnotný život.
A bolest a utrpení nás posouvá. Podle mého názoru není nutné utrpení vyhledávat cíleně, ale úplně stačí se mu nevyhýbat. Pak se totiž nevyhneme ani tomu růstu.
Obrázek je z Pixabay.