Klientům netykám

20.12.2021

Jako hodně dalších lidí, i já jsem prošla fází, kdy jsem uvažovala o kariéře finančního poradce. Dokonce jsem u firmy absolvovala lákací vstupní školení, po kterém jsem ale byla označená za kverulanta, když jsem se rozhodla tuto kariérní (pro mě rozhodně slepou) uličku opustit. Ale na férovku přiznávám, že školení mi otevřelo oči, bylo hodně zaměřené na potenciál a na to, aby člověk věřil jak sobě, tak svému produktu. Je dobré z těch životních událostí a věcí, které jsme si přitáhli do života, to důležité a přínosné. Byť to bylo náborové školení u HVB 🤷‍♀️.

Tato fáze a vlastně celé téma finančního poradenství, a teď si uvědomuji, že se mi to "stalo" celkem 3x, toto lanaření, podporuje myšlenku, že první klienti jsou kamarádi.

K mé velké smůle jsem se zejména z počátku mého osobního poradenství touto poučkou snažila řídit.

Asi nemusím říkat, že jsem totálně pohořela.

Na svou obhajobu mohu říct, že já sama jsem chodila na terapie ke spolužačkám - nejdříve k té z VŠ a pak jsem se kouzlem přenesla k té ze základní školy. Takže mi to až tak divné nepřišlo, a zpětně bych osobně nevolila jinak, nepřišlo mi to nijak na překážku, a spolupráce s oběma pro mě byla klíčová pro můj další rozvoj.

Jenže - co je pro jednoho vonná růže, pro druhého může být plevel (aspoň věřím, že takové nějaké přísloví může existovat 😄).

Takže jsem po několika situacích, kdy jsem se snažila mým kamarádům ukázat, jak jsem děsně dobrá a jak dokážu na první dobrou odhalit bloky v myšlení 🙄, jsem narazila na tvrdou zeď. A vůbec jsem nechápala, co je za problém.

Mezitím jsem absolvovala zakázky jiného typu, např. dokumentační, procesní, kde byl čas jen na ty korektní vztahy, žádné bratříčkování, nicméně i tam jsem se tvrdošíjně snažila své služby vnucovat. Opravdu se nedá říct, že bych se snažila je nabízet, šlo mi jen o to získat klienty, a neviděla jsem si na špičku nosu, jak to pro ty lidi může být otravné a nepříjemné. Nicméně už i tehdy jsem si při naprosto neplánovaném osobním rozhovoru potvrdila, že opravdu vidím "za" věci, vnímám informace a souvislosti a dokážu ukázat jinou perspektivu a cestu z problému ven, a že mohu někomu pomoct (já vím, sloveso pomáhat nechci mít ve svém slovníku, ale pro zjednodušení jsem si dovolila, no...).

Což mi začalo dávat tolik potřebné sebevědomí.

Zpětně si uvědomuji, že tyto "neplánované" situace se začaly nabalovat. A na mě se (obvykle při neformálním rozhovoru) obraceli lidé, se kterými jsem probírala psychický stav jejich dítěte a vliv druhého rodiče na něj, rozvoj podnikání a naceňování byznysu, to, jak se postavit k emocionální a psychické bouři, která se přes člověka přehnala.

Zajímavé bylo, že to nikdy nebyli moji blízcí přátelé a kamarádi. Jsou to lidé, se kterými jsem měla snad by se dalo říct "vzdáleně přátelský vztah", vždycky když se vidíme, máme o čem mluvit, padli jsme si do oka. Jsou mi sympatičtí, a pravděpodobně i já jim.

Nicméně všechny tyto konzultace byly služby zdarma, a možná ani ne doceněné těmi, kteří se mi začali svěřovat a ptá se na můj názor. Věřím, že si vůbec ani neuvědomili, jak jsou ty informace, které jsem jim byla schopná zprostředkovat (důležité slovo, vrátím se k němu později), klíčové pro to, aby se třeba nedostali do velkého průšvihu. Ale i mně se určitě v životě stalo něco takového - že jsem dostala dar, o kterém třeba ani zpětně vůbec nic nevím.

Já jsem však stále nevěděla, JAK začít prodávat to, co umím a dokáži. A to, co je můj dar. Protože ono výše zmíněné zprostředkování jsou informace - intuice - které mi jaksi chodí a nedokážu k nim mnoho říci, jak jsem se k nim dostala. Např. věk nebo situace, kdy problém (blok) vznikl, a podobně. Moje "praktická" část se stále ještě vzpírá tomu, že něco takového je možné, ale moje intuice se pohodlně rozvalená v křesle tiše vědoucně uchechtává...

Takhle zpětně je to jasné, ale já jsem to prostě neviděla.

Moji klienti jsou lidé

  • se kterými jsme si vzájemně sympatičtí
  • sdílíme alespoň v některých oblastech podobný náhled na život
  • se kterými si netykám.

Tykání je pro mě znakem naprosté blízkosti, po vzájemném odsouhlasení vztahu, který může někam vést - třeba k přátelství (vdaná už jsem, děkuju). Slovo "vzájemný" je podle mě to nejdůležitější. Při mé práci ta vzájemnost prostě bohužel nefunguje a ani fungovat nemá. Klient sdílí se mnou svá nejhlubší přesvědčení a problémy - a já ho vedu. Ale tam to končí. Máme přátelsko-profesionální vztah, který třeba po několika letech může přinést i to tykání. Ale to až tehdy, když se naše profesní cesty rozejdou.

Klienti nejsou kamarádi - a kamarádi nejsou klienti. Pro mě momentálně zlaté pravidlo.