Limity

Jako limity v našem životě bývá označováno kdeco a je nám kdekým doporučováno, že tyto limity máme překonávat, nejčastěji oblíbeným "vystoupením z komfortní zóny".

Ze zkušenosti mé i mých klientů vím, že limity komfortní zóny jsou nejčastěji vnitřní přesvědčení, obvykle na té nejhlubší (nevědomé) úrovni, které nám systematicky ničí život a obírají nás o životní prostor. A tím vlastně vytváření onu pofidérní komfortní zónu, ve které nám je prý dobře. (Tak proč bychom z ní vykračovali, jen tak mimochodem...)

A my o těchto přesvědčeních (programech, mentálních blocích, myšlenkových vzorcích), ve kterých si jedeme, nevíme. Protože jsou nevědomé.

A tady se dostáváme k tomu, co je to ten bájný výstup z komfortní zóny.

Výchozí situace

Náš život zdá se nestojí za moc. Máme potíže s trávením, bolívá nás hlava a záda, štve nás manžel, v práci blbý, tak se rozhodneme pro změnu.

A jakou? No tu, která nám udělá dobře a rozhodně se bude jednat o výstup z komfortní zóny.

Hurá, řešení je nasnadě!

A co tedy konkrétně uděláme?

Dáme výpověď v práci a vrhneme se na bungee jumping, tandemový seskok či na pouť do Santiaga de Compostela, ostříháme si vlasy, případně si je nabarvíme namodro, začneme jezdit na bruslích, vyměníme přátele a manžela, a libujeme si, jak jsme na tu komfortní zónu pěkně vyzráli, a jak jsme cool.

Ale najednou cítíme, že než hurá je to spíše...

Ooops

My totiž po čase zjistíme, že nám nové zážitky, noví přátelé, ani nový sestřih nepřinesly řešení, a nám je pořád stejně špatně, a často bohužel ještě hůř. Fyzické příznaky, na které jsme pozapomněli, se znovu ozývají, stará práce není o nic lepší, než byla ta původní a nový manžel se zdá stejně nudný či protivný jako ten starý.

Komfortní zóna je popisovaná jako strašák, jako něco, čemu bychom se měli vyhýbat a co nám ubližuje. Jenže často nechápeme, že to nejsou vnější okolnosti a situace, které musíme překročit.

Skutečným výstupem z komfortní zóny je zpracování si VNITŘNÍCH PŘESVĚDČENÍ, která nám ubližují, a komplikují nám lásku, práci a život obecně.

A tohle je ten největší oříšek. 

Protože pak se dostáváme k tomu, že ti limity nejsou VNĚ, ale leží UVNITŘ NÁS.

Bomba, co? 

A jak k tomu došlo, že ty "limity" máme?

Zcela jednoduše. Zjistili jsme, že když jsme sami sebou, tak nás obvykle okolí úplně nevítá. Protože máme tendenci jaksi vybočovat, nezapadat, být nekonformní, což může být pro ostatní nekonfmortní :D.

Takže protože nás okolí nějak kritizovalo, usměrňovalo, zavedli jsme do svého systému chování právě ty vzorce, či limity, díky kterým jsme začali zapadat - kterých je ale potřeba se zbavit, aby nám bylo dobře v našem vlastním životě a ne v životě někoho jiného.

Co vyzařujeme, to přitahujeme.

Takže opakovaně přitahujeme stejné kolegy, stejné průšvihy v práci, stejné partnery, stejné situace...

Pokud nám v tom není dobře, měli bychom to změnit.

Měli bychom tedy být zdraví (bez ohledu na to, že babička měla ischias a my jsme jak její dvojče), měli bychom mít v životě partnerskou lásku (i když jich může být několik), měli bychom naplňovat své poslání - plnit poslání, které nám dělá radost a je ideálně přínosem i pro ostatní.

Naším právem je, abychom se cítili v životě dobře. Nemusí to být v každém jednotlivém okamžiku, ale celek by měl být vyvážený, harmonický.