Princip odpuštění

je celkově složitý a často může být nepochopený.

Iva Azar Radulayová v jednom ze svých povídání na YouTube řekla:

"Není co a komu odpouštět."

Trvalo mi několik let, než jsem to pochopila a plně to srdcem přijala.

Věřím, že jsou situace, kdy si člověk řekne "no tak to v žádném případě, já tohle! nikdy odpustit nemohu". Chápu to a respektuji. Každý máme svou unikátní cestu a svůj cíl a je na nás, jak s ní a se životem naložíme.

Neexistují univerzální pravdy a neexistují ty jediné správné a možné postupy a rady. Vždy je potřeba se na situaci dívat v celku. V kontextu. Zde je ale dobré si připustit, že my lidé ten celkový kontext prostě nevidíme, že ten celek je tak ohromující a neuchopitelný, že jej prostě nelze rozumově pojmout a myslet si, že chápeme příčinu a následek.

Slyšela jsem, že by člověk měl odpustit především sám sobě. V tomto stále trochu tápu a nedaří se mi to pojmout. Ale věřím tomu, že v případě, že se člověk "provinil", nebo si to o sobě myslí, tak je dobře si tuto (často domnělou) vinu odpustit.

Může to být třeba situace, kdy jsme "neměli" čas jet za příbuzným, který zakrátko zemřel, nebo kdy jsme dali přednost svým zájmům či penězům před kamarádstvím. Tady je ale dobré si uvědomit, že my jsme v tu chvíli konali tak, jak jsme nejlépe dokázali.

Oba mí rodiče zemřeli v nemocnici a nebyla jsem u nich. Tátu odvezli den před tím a po práci jsem za ním chtěla jet, přivézt mu oblečení, atd. Tak jsem mu namísto zubního kartáčku vezla oblečení do rakve. Za mámou jsem se chystala ten den odpoledne, když mi zavolali, že zemřela. Ano, zažívala jsem a musela jsem si zpracovat hodně pocitů, velmi protichůdných, nepříjemných, bolestných. A určitě i pocit viny. Pro mě bylo nejdůležitější konečné přijetí toho, že v tu chvíli jsem prostě opravdu dělala to, co jsem dokázala nejlepšího. I když by se to třeba někomu může zdát "málo".

Jsem přesvědčená o tom, že si každý vytváříme svou realitu. Tedy jsem přesvědčená o tom, že vše, co se nám "děje", nám přichází do života s jediným cílem - abychom se něco naučili. A to abychom se něco naučili o nás samých. Ne o ostatních, jací jsou hodní / zlí, ale o nás, jací jsme my.

Pokud bychom začali všichni přistupovat k životu tímto způsobem, tedy že si my sami vytváříme naši realitu a naše životní zkušenosti, přijde mi, že bychom byli ve svých akcích, konáních, jednáních a vyjádřeních mnohem, mnohem obezřetnější. Ne z důvodu obavy z nějaké "karmy" (tedy jakési zátěže, kterou si můžeme snad nést i z minulých životů, věříme-li na tento koncept, a která je někdy chápána jako trest), ale proto, že bychom převzali skutečně zodpovědnost za svůj život.