Proč dělám to a nedělám tamto

Vcelku dlouho jsem sváděla vnitřní boj s tím, že nechci školit. Nebaví mě to, vyčerpává a navíc mám pocit, že výsledek neodpovídá vynaložené energii.

Hodnocení účastníků mě jako lektora nebylo vždy přívětivé a já jako (stále ještě) perfekcionista jsem toužila po tom, aby mě lidé přijali a byli s tím, co jim "dodám", spokojení. Což se samozřejmě nedělo, protože na výsledku byla patrná moje rozdvojenost - vnitřně jsem nevěřila tomu, co dělám, a to se jednoduše pozná. Navíc jedna z mých vlastností, se kterou se musím vyrovnat, je otevřenost a upřímnost. Tedy nedokážu se ani v zájmu "vyššího dobra" přetvařovat. Takže na moje přehrávané nadšení a neupřímný elán mi účastníci fakt neskočili...

Přesto mi opakovaně tyto nabídky do života přicházely, a já jsem si připadala jako pořádný nevděčník a sabotér, možná i samosabotér, když jsem je už začala odmítat. Ale věděla jsem, že musím. Nejenže jsem zažívala opravdu hlubokou nespokojenost, ale po školeních jsem vždy byla extrémně vyčerpaná, a několikrát jsem i onemocněla.

Totéž se mi stalo později s jednou z oblastí poradenství, která byla ale v té době mým klíčovým byznysem a u které jsem dokonce věřila, že této oblasti jako jediné se budu věnovat, protože pro to mám prostě nadání a jde mi to. O co konkrétně šlo? O procesní dokumentaci. Firma potřebuje popsat procesy, já jako zvědavec a nadšenec do procesů zjistím s jednotlivci, jak ty procesy vypadají, vymyslím strukturu, popíšeme to a hotovo. Jakkoliv mě opravdu moc baví zjišťovat, jak věci fungují, a také psát (a proto mám blog...), tak jsem zjistila, že tato cesta pro mě jako pro jednotlivce není efektivní. A ani ve skupinové spolupráci tohle moc nešlo. Jedním z problémů je, že firmy často nechtějí tuto práci zaplatit a bohužel velmi často z toho také vyjde, že se dokumentace dělá jen formálně. Takže zase stopka, protože to u mě narazilo na další vlastnost, se kterou se vyrovnávám někdy dost ztěžka, a to je vnímání efektivity a přínosu mé práce a její celkové smysluplnosti. Opravdu potřebuji vidět přínos, práce musí mít smysl, já musím být efektivní a navrch mít z práce radost. A to jsem bohužel neměla. A tak mi Vesmír dal na mém posledním projektu vcelku jasně najevo, že ani tato cesta není pro mě. Byla to extrémně tvrdá lekce a naučila jsem se na ní opravdu hodně.

Těmto dvěma životním lekcím, které gradovaly po dobu několika let, předcházelo, jak jinak u člověka mého typu (pracovitý loajální zaměstnanec) dost dlouhé zaměstnanecké období. Naivně jsem v té době věřila, že za mě hovoří mé dobré výsledky, že pro pracovitého člověka (který dokonce neváhal ve své práci vyhořet) se vždy uplatnění najde a že mé zkušenosti budou vítány. Hádejte. No jasně. Nebyly. Vůbec své zaměstnanecké období nezavrhuji a otevřeně přiznávám, že právě díky znalostem, které jsem tehdy získala, jsem dnes tím, kým jsem. Formovalo mě všechno a já jsem za všechno z toho opravdu vděčná, jakkoliv to nebylo jednoduché.

Takže proto dělám poradenství pro firmy a jednotlivce tak, jak ho dělám. Formou konzultací, kdy na základě informací od Vás, o Vaší firmě, o Vašem problému, dávám možnosti a řešení, jak z toho. Vím, že v mé aktuální životní situaci je to správná cesta a cítím, že je prospěšná nejen pro mě, ale i pro ostatní. A že tím, že se budu snažit přizpůsobit, zaprodávat sama sebe, dělat věci, ze kterých mi není dobře a které nevidím jako smysluplné a přínosné, si leda zadělám na osobní a zdravotní problémy. A to za to nestojí. Nikomu. Ani mně, ani Vám.

Pokud máte pocit, že se ve Vašem životě děje něco podobného, jako já tady popisuji, věřím, že by Vám mohlo pomoci se otevřít více možnostem. Osobně vím, jak je to těžké, ale současně jsem přesvědčená, že je to správná cesta. Na kterou můžeme vyrazit spolu. Ozvěte se, něco vymyslíme.