Zničit krtka!

Možná znáte pohádku o krtečkovi, který je stíhán šíleným zahradníkem, toho totiž deptají krtince v zahrádce a tak na milého krtečka hodného roztomilého pořádá hon. Samozřejmě neúspěšně. (A jestli pohádku neznáte, tak se mi to asi povedlo docela dobře shrnout, počítám.)

Stejný hon (se mi zdá) nastává, když začneme pracovat s těmi našimi částmi, které prý stojí za starou belu a máme pocit, že se jich chceme a potřebujem zbavit.

Může to být třeba "neschopnost být v těle - Ty jsi pořád v hlavě, vypni ji", nebo "jsem unavená, potřebuji si odpočinou, ale musím se postarat o ostatní, jsem tak líná", a slyšíme akorát "depresi musíš rozchodit, raduj se, buď ráda, že jsi na světě!".

A tak se uzemňujeme, stahujeme se do těla, cvičíme do zemdlení - ale ono se nemění a nám je pravděpodobně stejně blbě pořád. Ne-li hůř.

Jak z toho? Pravděpodbně jste už zjistili, že tlačit na sebe více a více nefunguje. 

Nabízím svůj pohled na věc.

Vezměte jakoukoliv část, kterou kritizujete, nemáte rádi, nechcete, odvrhujete.

Máte?

A teď si ji představte jako toho malého krtka. Nebo štěně. Nebo kočku. (Nebo jakékoliv roztomilé žvižátko podle vlastních preferencí.)

A jak to teď vnímáte? Jak tu svou část vidíte?

Možná jako něco, co potřebuji péči a pozornost.

Ale ještě nekončíme.

Zkuste si tuto svoji část představit jako něco nesmírně cenného. (Kdybych Vám to řekla rovnou, tak to asi nepůjde, ale odskok do zvířecí říše to asi pomohl překlenout, řekla bych.) Třeba nějaký krásně zabalený dárek. Nebo drahokam. Nebo šperk.

Pravděpodobně ve vás nastává určitá změna, je to tak?

Ale současně se možná vkrádají myšlenky - tohle ale nejde, nezabírá, to nemůžu!

Uvědomte si také, že tím, že proti něčemu bojujete, potíráte to, jen tomu dáváte více energie. Opravdu to tak je. Kdybyste namísto toho tu situaci přijali, co by se stalo?